Bio – nebio

Něco málo z autobiografie….

Z útulného a bezproblémového matčina lůně jsem se nějak prodrala na začátku posledního desetiletí dvacátého století. Jako umíněné a věčně uražené dítě jsem prožila relativně příjemné dětství na vesnici v domečku s celou rodinou, včetně prarodičů a se spoustou zvířat. Vystřídala jsem pár školek a úspěšně vyšla i základní školu. Nějakou dobu jsem si pobyla na Střední umělecko-průmyslové škole Oděvní v Místku a následující vychytané čtyři roky strávila na Střední umělecké škole v Ostravě, kde jsem se zaměřila na obor Užitá fotografie a média. Na této škole jsem se naučila nejen spoustu užitečných záležitostí ohledně fotografování, ale také jsem si odnesla mnoho důležitého do svého soukromého života. Moje snaha, tedy…upřímně…náhoda, jít ve studiu dále pokračovala prvním ročníkem na České zemědělské univerzitě v oboru Chov koní. A tam veškeré studium také skončilo. Dala jsem přednost tomu, co je mi příjemnější (hlavně efektivnější) a to Škola Života. Koncem roku 2012 jsem si založila živnost v oboru Fotografické služby a dala se na vytrvalostní éru podnikatelskou.

Nejen díky škole se fotografování stalo více než součástí mého života. Bohužel nemám moc času se v mé zálibě seberealizovat, jelikož dávám přednost zákazníkům a vždy se jim snažím vyhovět, jak jen je to možné. Když se však najde chvilka pro mne samotnou, užívám si fotografování koní, sociálního dokumentu, neobvyklých míst a drobností prostě jen tak kolem sebe. Mimo to svůj bezdětný čas zaplňuji jezdectvím, kterému se věnuji kolem 15-ti let. Po této době jsem si splnila svůj sen a pořídila si vlastního koníka, kterého si od útlého věku piplám dle svého nejlepšího uvážení. Ráda tvořím různé ruční práce jako např. „ze starého nové“ a jednou bych chtěla opravdu zažít pocit nudy a zajetých kolejí. Nějakou dobu jsem se bavila jako redaktorka webového magazínu o tuzemské hudbě Czech Blade. V polovině roku 2014 jsem se aktivně přichomýtla k mladé rockové kapele, která se stala mou druhou rodinou, a která mi taktéž dává do života mnoho zkušeností. Této partii byla uspořádána výstava koncertních fotografií, přičemž na vernisáži byly všechny obrázky řádně pokřtěny. Mimo porozumění, jak hudební scéna funguje, jsem chtěla trochu více. Zkusit pochopit také hudbu samotnou a rovnou jsem si vybrala ten nejtěžší nástroj. Zpěvu se pod odborným dohledem věnuji od roku 2017. Kromě vtipálka koníka, nabitého arabskou krví, mi život doplňují dva mladí hafani. Borderák (zažraný do veškerých stínů světa) s obrovským nadáním pro canicross a dobrman (zažraný do mě) s velkým potenciálem pro výcvik poslušnosti.

Do budoucna plánuji výstavu sociálního dokumentu z podhoubí hudebního života. Předpokladem pro tuto akci, která bude mít neobvyklou vernisáž, je rok ve kterém uběhne dostatečně dlouhá doba, aby snímky mohly být zveřejněny. Bez rizika, abych práskla kdo komu dělal milenku, kdo bere jaké drogy, kdo si za co vezme kolik chechtáků a všechny ty ostatní věci, o kterých se taktně nemluví. Sice musím počkat na promlčecí dobu, ale jsem si jista, že soubor bude plný emocí. A to přece dobrou fotografií dělá – emoce života! Až budu velká, chtěla bych si pořídit domeček na samotě. Až budu stará a budu se na terase houpat v bačkorách a proutěném křesle, napíši knihu. Ač jsem celý život nečtenář, který kouká jen po obrázcích…

Michaela P. Paulini

Rolovat nahoruRolovat nahoru